Vojtěch: Měl jsem být tvrdší. Blatnému fandím, odchod Maďara byl chybou

Nebyla to jediná tabulka, ale je pravdou, že pan Řehák byl ten, který přišel s tím varovným signálem. Ono to nyní v médiích působí tak, že byla tabulka pana Řeháka a pak nic dalšího, což tak nebylo. Měli jsem naše data, dělali jsme pravidelně tiskové konference. Ale impuls od pana Řeháka byl velmi silný a velmi varovný a byl to jeden ze spouštěcích mechanismů pro zavedení striktních protiepidemických opatření. Pro mě byl ale dalším takovým impulzem první případ taxikáře, který byl prvním komunitním přenosem. To byl případ, kdy jsme nevěděli, kde se nakazil. Do té doby jsme byly schopni říci, ano, jsou to turisté, kteří přijíždí z toho a z toho místa, ale první případ komunitní nákazy ukázal, že nemoc se šíří v populaci a je nutné opatření udělat.

Chybí vám ministrování?
Zpětně nikoliv. Když jsem skončil, tak se ve mě mísil určitý smutek, úleva, ale s časem, pokud jde o osobní život, tak jsem určitě spokojenější a šťastnější. Je ovšem pravdou, že jsem si navykl pracovat hodně a někdy mi chybí určitý vyšší zápřah, těch 16 hodin v práci, jak jsem byl zvyklý. Na druhou stranu, všechno má své pro a proti, mohu se věnovat více své manželce a normálnímu životu, někdy i přátelům a rodině. To jsou všechno věci, na které jsem neměl vůbec čas a to není úplně dobře.

Pro žádného ministra není rozhodování snadné

Co vám dnes řekne člověk, který vás potká na ulici?
Musím říct, že když jsem skončil, tak mě hodně lidí zastavovalo. Vyjadřovali podporu a ptali se, co říkám na opatření. Většina z nich mi dávala pozitivní feedback (zpětnou vazbu, pozn. red.). I teď se to stává, lidé mě zastavují, byť aby třeba jen poděkovali, nebo se zeptali, co na současnou dobu říkám.

A co na ni říkáte?
Ale já se snažím vyhýbat nějakým razantním hodnocením. Vím sám, jak to bylo složité, když jsme to museli řešit. Každé to rozhodnutí je velmi komplikované a má celou řadu konsekvencí. Nejsem úplným příznivcem přístupu, že za každou cenu je nutné něco kritizovat. Sám dobře vím, že pro žádného ministra zdravotnictví současné rozhodování není úplně snadné.

Poté, co jste skončil, chválila vás i odborná veřejnost, že jste byl dobrým ministrem. Překvapilo vás to? Většina z lidí, co vás zastavila, vám tedy dala pozitivní zpětnou vazbu. Našli se tedy i lidé, co vám něco vyčítali?
Bylo jich skutečně málo, ale samozřejmě se našli lidé, kteří obecně zkrátka nepodporují tuto vládu. Byl to spíš nějaký pohled ideologický, politický.

Překvapilo. Člověk vždycky když je v pozici ministra, tak má pocit, že je neustále kritizován. Někdy je toho opravdu hodně na lidskou psychiku a já jsem bohužel typ člověka, který si ty věci hodně beru k srdci, což není úplně vhodné pro působení v politice. Takže o to víc mě potěšilo, že když jsem skončil, ozvali se lidé napříč zdravotnictvím, kteří hodnotili mé působení jako pozitivní.

Na ministerstvu zdravotnictví jste působil necelé tři roky. Do epidemie to bylo bez větších komplikací, kdyby nepřišla, myslíte si, že pokračujete ve funkci?
Myslím si, že ano. Covidová krize všechno změnila, nastavila jiné priority, ale do té doby podle mne nebyl zásadní důvod proto, abych odcházel.

Samozřejmě je to „co by, kdyby“. Je velmi těžké hodnotit, jak by to reálně bylo, protože všichni víme, jaký počet ministrů se ve zdravotnictví vystřídal. Já jsem byl dvacátý ministr a obecně si člověk v politice nemůže být vůbec ničím jistý.

Do jisté míry je takové chybějící vzdělání výhodou

Vidíte zpětně, že vám zdravotnické vzdělání v krizové době letošního roku chybělo?
Já jsem to jako chybu neviděl. Myslím si, že kritika na moje chybějící zdravotnické vzdělání není úplně smysluplná. Ministerstvo zdravotnictví není primárně o medicíně jako takové, tedy jak se má léčit a tak dále, ale jeho úkolem je vytvořit prostředí, aby systém fungoval, byl řádně financován a byla nastavena pravidla péče o pacienty. V tomto směru si nemyslím, aby za každou cenu ministr zdravotnictví musel být lékařem. Samozřejmě je nutné, aby měl okolo sebe lidi, kteří mu v odborných agendách poradí, pomohou. Naopak si myslím, že do jisté míry je takové chybějící vzdělání výhodou.

Proč?
Člověk není součástí systému, nepřichází nikde z fakultní nemocnice, jako někteří moji předchůdci. Člověk se nemůže asi úplně vyvarovat nějakému přichýlení se k určité oblasti, kde třeba strávil třicet let. Je to přirozené. Já jsem takovou vazbu neměl, což vnímám jako výhodu.

Ale přece jen, s ohledem na koronavirus si nemyslíte, že vám to lékařské vzdělání nemohlo být ku prospěchu?
Já si myslím, že nějak zásadně ne. Bylo to hodně o nastavení systému, nastavení testování, sdílení dat. Epidemiologické věci řešily odborné skupiny. Pokud by byl na mé pozici lékař, myslím si, že by tím byl zasažen úplně stejně a neočekával byl takovou situaci. Na to se asi nikdo nedokáže úplně připravit.

Vyčítáte si, že jste kromě reformy psychiatrické péče nebo zavedení e-receptu nemodernizoval také hygienické stanice a jejich řízení? Během epidemie se zjistilo, že nefungují tak, jak mají.
Ano, to je pravdou, ale je to spíše nějaká dlouhodobá věc. V minulosti byla udělána celá řada kroků, které se těžko napravují i v řádu let. V roce 2008 se například rozhodlo, že se o padesát procent sníží počty zaměstnanců na hygienických stanicích, tehdy jich bylo přes čtyři tisíce, nyní jich je okolo dvou tisíc. To jsou rozhodnutí, které nespravíte ani za několik let, protože ty lidi zmizí a dostat je tam zpátky, je složité. Já naopak musím říct, že když před covidem byla realizovaná snaha o škrtání v rámci státní správy o deset procent, tak jediné hygienické stanice to nezasáhlo. Tehdy jsem to uhájil vůči paní ministryni financí a ani jedno místo se neškrtlo.

Mělo se víc trvat na zavedení roušek. Snažil jsem se jim pomoci, ale je pravda, že krize ukázala na jejich slabiny. Myslím si, že hygienické stanice nefungovaly špatně, ale byly nastavené na regionální problémy, regionální epidemie, žloutenky, případně spalniček. V roce 2019 jsme například řešili epidemii spalniček a ta se podařila vyřešit bez větších problémů a tehdy to zvládli skvěle právě hygienici. Ale to je úplně něco jiného. Obrovský nápor celostátní epidemie ukázal, zkrátka ukázal, že na to ty hygieny nebyly připraveny. A to se možná nyní bude řešit změnou zákona. Možná více centrální řízení hygienám pomůže.

Co říkáte na návrh zákona, který má centralizovat hygienickou službu? V minulém týdnu jej kritizoval i pan premiér.
Bude jej potřeba upravit, ale jsou v něm podle mě prvky, které na místě jsou, například centralizace řízení hygienické služby. Zároveň si však myslím, že by se v tomto zákoně mělo objevit, že celostátní opatření by měla být schvalována ještě vládou, která je odpovědná Sněmovně.

A pak tam jsou věci, které jsou samozřejmě otázkou, jak budou fungovat, například sběr dat z mobilních telefonů. Ty se mají využívat v rámci vzpomínkových map v rámci Chytré karantény a upřímně řečeno, vzpomínkové mapy nebyly natolik využívány, aby tam bylo nutné takové ustanovení mít. Tuto část bych tedy ze zákona vyjmul. Osobně si však myslím, že zákon principiálně špatný není.

Martin Balík, vedoucí lékař oddělení kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze uvedl, že na jaře to zpackala banda analytiků. Také mluvil o tom, že byl přijat až hysterický lockdown. Máte pocit, že jste to zpackali?
Pan docent Balík je určitě respektovaný odborník v oblasti intenzivní medicíny. Myslím si, že na rozdíl od jiných kolegů a lékařů, tak má zcela jasně erudici se k tomu vyjadřovat. Na druhou strany on byl od začátku zastánce trochu jiného přístupu, i na tom rozhovoru s ním se to ukázalo, že není zastánce razantních opatření. Rozhodovalo se na úrovni odborníků v oblasti epidemiologie a já jsem přesvědčen, že opatření byla správná a že kdybychom je neudělali, tak jsme byli ve stejné situaci, jako jsme teď na podzim, nebo jako byly jiné země na jaře. Takže s názorem pana Balíka nesouhlasím a myslím si, že opatření, které jsme udělali, způsobily to, že jsme měli minimum hospitalizovaných a úmrtí v porovnání s ostatními zeměmi.

Při pohledu zpětně, kde jste udělal největší chybu?
Těžko říct nějakou největší, chyby dělal každý – i my. Přestože jsme k věcem přistupovali zodpovědně. Tohle opět vyvolává otázky „co by, kdyby“. Musíme si uvědomit, že jsme řešili zcela bezprecedentní situaci, se kterou doposud nikdo neměl zkušenost. Možná by vše vypadalo jinak, kdybychom od začátku ledna nakupovali ochranné prostředky, ale je otázkou, zda by někdo v okamžiku, kdy epidemie byla pouze v Číně, uvolnil peníze na nákup desítek milionů respirátorů a dalších ochranných prostředků. Možná určitá chyba byla neustále připomínaný srpen a to, že se možná více netrvalo na zavedení povinnosti nošení roušek.

Mrzí vás, že jste si v tom srpnu více „nedupl“?
Zpětně ano. Mohl jsem na tom trvat více. My jsme nakonec se zářím postupně roušky zavedli a na těch číslech se to zásadně neprojevilo, takže je otázkou, jak moc by situaci změnilo zavedení roušek v původně plánovém rozsahu od prvního září. To si myslím, že nikdo nedokáže přesně říct.

Kdy jste na ministerstvu začali koronavirus řešit?
Já si pamatuji, že už od ledna jsme řešili situaci s Čínou a dělali opatření na pražském letišti, pak jsme zrušili lety z Číny. Testovat jsme začali na konci ledna a bylo to takové období, kdy jsme každý den čekali, kdy už to přijde, kdy budeme mít prvního pozitivního pacienta.

Gottvaldová nijak zásadně před virem nevarovala

Věděli jste už tehdy, že koronavirus přijde i do Česka, že je to nevyhnutelné?
První případ v Evropě byl 27. ledna, do té doby jsme u nás na ministerstvu vůbec nečekali, že by z toho vznikla takové pandemie. My jsme historicky měli zkušenost s epidemií SARS, MERS, zikou či prasečí chřipkou. To všechno ale byly epidemie, které nakonec byly lokální, ať už v Asii, nebo v Jižní Americe a nerozšířily se celosvětově. Já i kolegové jsme možná do konce ledna předpokládali, že to bude spíše lokální epidemie. Tam, kde se to lámalo, tak to byla polovina února, kdy začaly výrazně růst případy v Itálii. To jsme věděli, že je to nevyhnutelné i z toho hlediska, že Itálie je oblíbená destinace pro Čechy na lyžování. Pak už to bylo otázkou času.

Dřívější hlavní hygienička Eva Gottvaldová od začátku obavy z nákazy mírnila. „V Čechách se viru bát nemusíme, ale je potřeba mít k rizikům nákazy zdravý respekt,“ říkala v lednu. Nepodcenila koronavirus? 

Od té doby jsme každý den testovali a všechny výsledky byly negativní. A pak přišla neděle, prvního března, kdy odpoledne mi volal ředitel Státního zdravotního ústavu a hlavní hygienička tehdy paní Gottvaldová, že máme první tři případy a tehdy jsme je oznámili i veřejnosti. Tehdy byla doba taková, že se každý případ sledoval, vědělo se, co to je za lidi, kde jsou a v jakém jsou stavu, to je dnes nepředstavitelné.

Je pravdou, že ona nebyla určitě tím, který by před koronavirem nějak zásadně varovala. Těžko říct, jestli podcenila, to je třeba se asi zeptat jí. Ale ona se na to dívala tak, že to úplně nějaké zásadní riziko není, já jsem k tomu měl jiný přístup, zejména v únoru. Těžko to teď hodnotit. Na druhou stranu, jak už jsem říkal, kolik lidí tady v lednu tušilo, že bude následovat celosvětová pandemie?

Vaše vyjádření ale na začátku byla taky dost opatrná. „Číst si denně zprávy o koronaviru trochu připomíná sledování katastrofického filmu. Ale k panice zatím není důvod, mnohem pravděpodobnější zabiják, který na nás číhá, je běžná chřipka.“ To jsou slova, která jste napsal začátkem února ve svém komentáři. Jak se vám takto zpětně vnímají?
V té době tady řádila chřipková epidemie, takže jsem to tak bral, že v té době nebyl důvod k panice. Situace byla na území Číny a koronavirus se nikterak zásadně nešířil. Tak jsem to vnímal. Časem jsem pochopil, že je to reálné a nebezpečné. Koronavirus ukázal svou sílu.

Na jaře byl velký nedostatek ochranných pomůcek. Především roušek. Najednou jste zjistili, že ve skladu Státních hmotných rezerv skoro nic není. Jak se něco takového mohlo stát?
Samozřejmě jsme věděli, kolik tam toho je. Ale tam byly nastaveny před patnácti lety nějaké železné zásoby a od té doby nikdo zásoby už nezměnil. Přitom tady byly různé epidemie a zásoby byly pořád stejné. Ano, my jsme je taky nikterak nenavýšili, ale skutečně jsme vycházeli z plánů, které byly nastaveny v minulosti. Nikdo nečekal, že budeme potřebovat desítky milionů roušek, respirátorů nebo ochranných obleků. Zpětně je to chyba, ale neřekl bych, že přímo naše.

Fungoval tu letecký most s Čínou. Nebyl nákup ochranných pomůcek v Číně chyba?
Já si myslím, že jsme nákupy dělali, jak jsme nejlépe v dané situaci mohli. Dostali jsme úkol, na který jsme nebyli vůbec připraveni. Ze dne na den jsme měli nakoupit miliony ochranných prostředků. Ministerstvo to nikdy nedělalo, vždycky si nakupovaly samotné nemocnice, ale ty toho nebyly schopné. Přes noc jsme vytvořili nákupní tým. Je pravdou, že v té době ochranné pomůcky byly dražší, než by byly v normální situaci, ale znovu říkám, že jsme to udělali tak jak jsme nejlépe v dané krizové situaci mohli.

Pan Prymula vystupoval jako solitér

Kdo byl ten první, kdo třeba naznačil, že první případy v Česku v podstatě budou znamenat takto velkou epidemii? Nebo to vyplynulo automaticky?
Mediálně je samozřejmě známá historka, že přišel pan Řehák jako matematik. Vzal si počty případů v Itálii a aplikoval to na potenciální růst v České republice a čísla byla skutečně velmi vysoká. Nemyslím si, že to byl jeden důvod, byl to jeden z impulsů, kdy jsme si řekli, že tady to nebezpečí zkrátka hrozí. Tehdy už i ÚZIS s panem profesorem Duškem dělali nějaké analýzy.

Největším strašákem pro nás byl takzvaný italský scénář. V tom jsme možná měli výhodu, že jsme to na té dané zemi viděli, co koronavirus dokáže udělat. Možná kdyby situace nebyla vyhrocená v Itálii, tak by to možná bylo jiné. Ale Itálie hrála v rozhodování dost výraznou roli.

Od počátku jste měl v zádech náměstka Prymulu, epidemiologa. Jak jste si rozuměli?
Byl mým náměstkem už předtím. Je to epidemiolog, takže bylo logické, že se na opatřeních podílel. To nebylo nic špatného, byla to týmová práce a naopak každý ministr okolo sebe potřebuje mít takový tým lidí. Já jsem to nebral nijak špatně. Je pravdou, že pan Prymula občas vystupoval jako solitér, což jsme si v některých okamžicích museli rozebrat mezi sebou, ale chápu, že ze strany médií byl vnímám jako epidemiolog.

Odchod Maďara byl chybou

Takže vás pak nakonec překvapilo, že vás na postu ministra vystřídal?
Určitě jsem nevěděl, že to tak bude, ale nakonec mě to nepřekvapilo. Pro pana premiéra to byl logický krok. V dané situaci si asi nemohl vybírat ministra měsíc. Bylo logické, že sáhl po člověku, co byl z ministerstva, znal ho a byl součástí celé té problematiky okolo koronaviru.

Jak se vám pracovalo společně s premiérem Andrejem Babišem? Nevadilo vám, když někdy něco „vystřelil“ do médií, a vy jste to musel vysvětlovat?
No, pokud jde o ty roušky, které se mediálně řešily, tak tam to skutečně bylo jinak, než je mediálně prezentováno. Pan premiér si pozval na úřad vlády kompletně tým z ministerstva a ptal se jich na názor. Tehdy bohužel většina z nich nakonec nesouhlasila s plošným zavedením roušek, ačkoliv ještě předtím někteří zastávali opačný názor, a z toho pan premiér vycházel.

Vy nyní říkáte, že pan premiér prostě chtěl, aby to bylo tak, jak mu řekli odborníci, které si sám pozval. Měl vůbec toto dělat, vy jste byl v té době ministr zdravotnictví?
On si chtěl vyslechnout názory odborníků.

To však působí, že vám premiér nevěřil, když to potřeboval slyšet od jiných.
Těžko říci. Já si myslím, že obecně mi věřil a ta opatření, která jsem dělal, podporoval. Tady tím si zkrátka nebyl asi jistý, takže si pozval kolegy. A oni z mého pohledu bohužel měli názor opačný, než já. Tam byly dva názory, jeden ten, že se má jet podle takzvaného semaforu a druhý, který jsem prosazoval já, že se mají nosit roušky plošně jako prevence šíření. Takto to bylo. Na druhou stranu pokud jde o ta opatření, která jsme zaváděli na jaře, tak tam nikdy nebyl problém a pan premiér je podporoval.

Po této kauze s rouškami odešel z vašeho týmu na ministerstvu Rastislav Maďar. Chyběl vám pak v týmu?
Musím říct, že ano. Z hlediska profesionální i osobní jsme spolu vycházeli velmi dobře a posléze mi tam chyběl.

Ministr je zodpovědný za řešení a musí si je obhájit

Každý politik měl potřebu se na jaře ke koronaviru vyjadřovat, zpochybňovat opatření. Vadilo vám, že v pondělí jste něco řekl vy, druhý den vicepremiér Hamáček něco jiného na Ústředním krizovém štábu, třetí den naopak něco jiného pan premiér?
Byly tam možná komunikační chyby v souvislosti s různými názory na věc. Je to možná věc, která fungovala. Ono se to stává i dnes, že názory se různí. Jak se rozvolňovat a jak moc. Nyní jsem zase viděl názor pana Prymuly, který je zase proti rozvolňování. Tak to zkrátka je, média se ptají různých lidí. Ale samozřejmě to nepůsobí dobře. Já se vždycky snažil mít tiskové konference pravidelně se všemi lidmi z týmu, aby všichni řekli svůj názor, aby se to moc netříštilo. Někdy se to úplně nedařilo.

A v kom jste měl na vládě tu největší oporu?
Nakonec to musel být premiér, který podporoval věci, které jsme řešili. Jinak s panem ministrem školství jsme dobře komunikovali. Nakonec si ale člověk musí poradit sám. Ministr zdravotnictví je prostě zodpovědný za řešení, dává návrhy a musí si je obhájit.

Česko přes léto roušky odložilo. Pan premiér dokonce odjel na dovolenou do zahraničí. Začátkem září jsme si je opět postupně nasazovali. V té době začala stoupat i čísla, která v říjnu dospěla až k výši 15 tisíc nakažených denně. Čím si nárůst vysvětlujete?
Občas nad tím přemýšlím a dívám se zpětně na příčiny. Myslím, že není jedna. Takže si nemyslím, že to byla otázka toho, že jsme odložili roušky a proto máme patnáct tisíc případů. Ono když se podíváme na jiné země, kde roušky měli, tak těch případů mají taky hodně. Prakticky všechny země v Evropě mají vyšší čísla než měly na jaře.

Čím to tedy je?
Těžko říci, kde jsou úplně přesné příčiny. Je pravdou, že na jaře jsme situaci zvládli díky úžasné disciplíně lidí. Tehdy určitá semknutost a jednotný názor byl mnohem silnější než pak v období léta nebo podzimu. Na jaře se každý fotil s rouškou, byla to jakási čest, že chrání ostatní. Tyto názory vymizely, a to i v odborné veřejnosti. Myslím si, že je to určitá kolektivní zodpovědnost. Určitě v tom hraje roli politická prezentace, ale do jisté míry i média a odborníci z různých oborů, kteří se vyjadřovali velmi zlehčujícím způsobem. To všechno vedlo a vede ke změně atmosféry ve společnosti a myslím si, že i k nárůstu počtu případů.

Takže jestli vás chápu správně, tak těch 15 tisíc nakažených denně bylo pro Česko nevyhnutelné?
Neříkám nevyhnutelné, ale pokud bychom zavedli tvrdý lockdown někdy v srpnu, když bylo pár desítek případů, tak by se to asi takhle nevyvinulo. Lidé ale nechtěli jít podruhé do lockdownu. Chtěli tu situaci udržet, aniž by se ohrozilo fungování země. Nakonec se však ukázalo se, že bez opatření to nepůjde. Růstu ale nebylo možné na sto procent zabránit.

Semafor byl předzvěst současného systému PES

Já bych se ještě vrátila k létu a Pavlovi Řehákovi. Vy jste už v květnu měli dokument s doporučeními, co dělat v případě druhé vlny. Proč jste se podle něj neřídili?
My jsme se řadou věcí řídili. Ono to zase působí mediálně, že se nic neudělalo, ale při vší úctě Pavel Řehák nebyl jediný, který na něčem takovém pracoval. Měli jsme pracovní skupiny. Skutečně to není tak, že bychom nic nedělali. Dneska jsou kolegové schopni monitorovat online kapacity nemocnic, přemisťovat pacienty. To také nebylo.

Musíme si uvědomit, že české zdravotnictví obecně v tom normálním stavu je velmi decentralizované. Ministerstvo nemá na celou řadu věcí prakticky vliv. Fungují tady praktičtí lékaři, kteří jsou samostatní, laboratoře. Pod námi jsou přímo řízené nemocnice, kterých je patnáct. Zbytek jsou krajské, soukromé nebo městské. Takže my jsme vlastně tvořili centrální řízení, což s sebou neslo řadu problémů. Není pravda, že jsme si dali na léto pauzu a nikdo nic nedělal. Na ministerstvu se pracovalo celou dobu.

V Česku nyní funguje protiepidemický systém PES. Proč jste něco podobného nevymysleli už přes léto?
Ono to mělo nějaký vývoj. My jsme už na jaře udělali systém rozvolnění na základě sektorů. Podle vývoje situace jsme uvolňovali jednotlivé oblasti. Ano, nebylo to takto systematické, ale v tu dobu jsme ještě neměli tolik dat. Řekl bych, že náš semafor byl předzvěst současného systému PES. Také obsahoval různé barvy podle míry rizika, byla na to navázána opatření. Možná to nefungovalo stoprocentně, ale ani současný PES není nic stoprocentního.

Uvidíme, jak se systém osvědčí v praxi. Jestli skutečně budou stupně odpovídat nějaké míře rizika. Osobně doufám, že ano.

Ve čtvrtek se po dlouhých týdnech otevřely hostům restaurace a další obchody. Vy osobně byste v této situaci rozvolňoval, nebo byste ještě čekal?
Rozvolňování jsou dělaná hodně široce v jeden okamžik. To není úplně optimální. Když jsme rozvolňovali na jaře, tak jsme si nastavili nějaký harmonogram, bylo to v nějakých vlnách a vždycky jsme mezitím měli dva týdny prodlevu, abychom mohli reagovat. Teď se rozvolňují restaurace, obchody nebo bazény. Tedy hodně sektorů v jeden okamžik a nebude možné říci, čím je nárůst způsobený. Kdyby to bylo více rozdělené z hlediska segmentů, tak by to bylo lepší.

Na postu ministra jste skončil v září. Co pro vás bylo poslední kapkou?
Neřekl bych, že to byla úplně nějaká poslední kapka, těch bylo více. Já jsem šel na ministerstvo s tím, že chci dělat systémové změny, které jsme měli rozpracované. Přišla první vlna, museli jsme je odložit. Říkal jsme si, že pak se budeme schopni k tomu vrátit, pak začala přicházet druhá vlna a už jsem viděl, že se zkrátka k jiným věcem kromě covidu nedostaneme. Nějak jsem si vyhodnotil, zda chci být ministrem covidu, nebo dát někomu jinému prostor. Byly to i osobní důvody. Manželka už z toho byla hodně špatná, byly v tom i zdravotní problémy. Zkrátka byl to soubor vícero důvodů.

Kolikrát jste si za těch devět měsíců řekl, že toho je už moc… Nebo to přišlo až v září?
Určitě jsem zažil takové situace v průběhu jarní vlny. Ve spoustě okamžiků jsem byl na hraně psychických i fyzických sil. Hodně nás vyčerpaly nákupy ochranných prostředků, protože ve chvíli, kdy nám volali lékaři a nemocnice, že nemají ochranné prostředky, byl na nás vyvíjen obrovský tlak. To jsem se sám sebe ptal, zda to vůbec dáme. Nakonec se to zlomilo a podařilo se to zvládnout. A já si řekl, že zkrátka kapitán opouští loď vždycky poslední. Když znovu naše covidová bouře na podzim začínala, tak jsem si řekl, že raději dám kormidlo někomu jinému.

Faltýnek mě nikdy na takovou schůzku nezval

Vy jste odešel ve velkém stylu, za potlesku vašich kolegů. Váš nástupce Roman Prymula skončil po vyšehradské kauze. Bylo podle vás adekvátní jeho odvolání?
Politika je o symbolech a pokud ministr zdravotnictví, který je tím symbolem a tváří, poruší nějaká opatření, tak to bohužel vede k takovému závěru. Možná pro někoho je to příliš tvrdé, ale já si myslím, že v tomto směru symbolika důležitá je. Ministr zdravotnictví musí jít veřejnosti příkladem.

Vás někdy Jaroslav Faltýnek lákal na noční schůzky?
Ne. (smích) Musím říct, že jsme nikdy na žádné takové schůzce nebyl po celé tři roky. Nechci hodnotit tu schůzku, nevím co se tam probíralo, ale nikdy jsem nic takového nezažil.

Romana Prymulu vystřídal Jan Blatný. Jak na vás působí?
Působí na mě dobře, byť ho samozřejmě moc neznám. Viděl jsem ho jednou na odborné konferenci, když jsem byl ještě ministr. Možná je trochu více střízlivý v komunikaci, což si myslím, že není úplně špatně.

Zahajoval jste vývoj české vakcíny proti koronaviru. Tu nyní pan Blatný utnul. Nemrzí vás to?
Nemrzí. Myslím si, že to k tomu vedlo. Zahajovali jsme ji v nějaké době, kdy nebylo vůbec zřejmé, jak to bude s ostatními vakcínami. Na druhou stranu mě ani nemrzí, že jsme se tomu věnovali. Ono je dobře, když si naši lidé vytváří nějaké know-how a na tom vývoji nějaké vytvořili.

Necháte se očkovat vakcínou proti koronaviru?
Pokud vakcína bude řádně registrována u Evropské agentury pro léčivé přípravky, tak ano. Myslím si, že vakcína je jediná šance, jak zvládnout situaci dlouhodobě.

Usedl jste do představenstva Krajské zdravotní v Ústeckém kraji. Jaké máte další plány?
Jsem poslanec, takže ještě budu nějak dále fungovat. Chci se věnovat zdravotnictví. Co bude dál, tak to uvidíme. Jsem připraven se věnovat čemukoliv, nikdy jsem nebyl člověk, který by nějak zásadně plánoval. To co vím, že nebudu již kandidovat v příštích volbách. Nebo takový je můj záměr, ale jak se říká: nikdy neříkej nikdy. Neříkám v příštích volbách, ale třeba za pár let se mohu do politiky vrátit. Třeba v jiné roli.

Zdroj Idnes.cz, 8.12.2020: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/exministr-adam-vojtech-koronavirus-covid-19-rozhovor-rok-vyroci.A201207_130333_domaci_lre?h=3240B8FA4D5DA274F2CB881C66D78098